DEFTONES - Historie-1.část

8. října 2006 v 20:48 |  Deftones
aneb Jak to všechno začalo .......
Chino Moreno, Stephen Carpenter a Abe Cunningham navštěvovali tu samou střední školu v Sacramentu. Stephen, který byl o dva roky starší než oni dva, znal China z lokální skate scény. Když Chino zjistil, že Stephen hraje na kytaru začali zkoušet společně s bubeníkem Abem "jamovat". Každý den po škole jezdili Chino a Abe autobusem k domu Stephena a zkoušeli v jeho garáži hrát. "Stephen seděl v průčelí a měl zapnutou svojí bezdrátovou kytaru. Všechny bedny a vybavení byly uvnitř v garáži a on seděl tady vepředu a hrál," vzpomíná Chino. "Bylo mi přesně patnáct let a on si myslel, že jsem nějakej malej cucák nebo co," dodává Abe. "Bicí souprava byla v garáži, ale dveře od garáže byly zavřený a on chtěl, abych šel dovnitř a hrál, zatímco on zůstal sedět venku na zápraží. Byl jsem nasranej, že se mnou nechce hrát a sedí si venku na tom zkurveným zápraží."
V roce 1988 začalo trio formovat kapelu. Koupili si vybavení za peníze, které dostal Stephen jako odškodné po dopravní nehodě na svém skateboardu (srazil ho opilý řidič) a matka mu povolila za to vybavení pro kapelu ty peníze utratit. Poslouchali trash metal - Metallicu, Slayer. Byli ovlivněni skupinami z tzv. bay area, zejména Faith No More, ale především i hardcore/punkem - new yorkskou legendou Bad Brains ("První kapela, kterou jsem slyšel dělat tvrdou muziku s hlubším smyslem. Myslím vlastně, že jsme si od nich toho hodně vzali..." - Chino). Byli zasaženi i new wave (The Cure, Duran Duran, ...). Prostě se inspirovali skoro vším... Dělali coververze všech těchto kapel a zahráli si na několika malých párty. Mezitím vystřídali několik baskytaristů, než našli toho pravého - dlouhovlasého Chi Chenga. Potom začali konečně psát své originální věci a zanedlouho přišli s demem, které obsahovalo čtyři skladby. (Jejich dema přibližně z období let 93-94, které udělali s Rossem Robinsonem byly zařazeny např. na webu Roadrunners mezi nejlepší demo nahrávky vůbec. A první LP GlassJAw tam bylo označeno jako nahrávka Deftones, kterou nikdy nedostal šanci Ross Robinson udělat). Už v roce 91, tedy rok před vydáním rap-metal definujícího debutu Rage Against The Machine, se v dnes už legendárním sacramentském klubu Cattle Club konaly akce, na kterých vystupovaly společně kapely mnoha odlišných stylů - od hip-hopu, přes reggae a punk k hardcoru - a kapely, které divoce tyto styly mixovaly. Mezi nimi nechyběli samozřejmě Deftones a další nyní známé i méně známé skupiny. "Začali jsme hrát jen tak pro zábavu," říká Chino, "Potom když jsme začali hrát v L.A. a potkali KoRn, tak jsme s nima podnikali různé show tady, kde byla spousta lidí, kterým se líbil tento druh muziky." Jednou si jich v jednom klubu v L.A. všiml zástupce z Mavericku a po poslechu několika jejich dem jim v roce 1994 nabídl smlouvu u tohoto labelu, který je mimochodem vlastněn Madonnou.
1995 První album ADRENALINE
V roce 1995 vydávají Deftones u Mavericku své první album Adrenaline, které produkoval zkušený producent Terry Date (Pantera, White Zombie, Soundgarden) a na několika písních se podílel i známý Ross Robinson, který má 'na svědomí' zvuk kapel Sepultura, Korn, Slipknot, Glassjaw atd. Album bylo velmi vznětlivou směsí hutných riffů ostrých jako břitva, zuřivosti, místy podmanivých jednoduchých, ale zároveň chytrých melodií, trochou dávky rapu a k tomu všemu jednou řvoucí a podruhé k husté hudební směsi až nepřiměřeně jemný hlas China Morena...
Nahrávka, které se mimochodem prodalo pul milionu kopií, položila základy nového směru a velkého pohybu v tvrdé muzice, který následoval a pokračuje dodnes... V této době se vlastně Deftones spolu s Korn podíleli na definování právě se rodícího new metalového trendu na metalové scéně... Bylo to tehdy něco výjimečného na metalovém poli, kombinovat emoce, nálady a jemnost s tvrdou a naštvanou hudbou. Původ to mělo asi z největší části v jejich rozdílných povahách a v Chinovým hudebním vkuse a popem ovlivněným dětství.
"Myslím si, že na to lidé nebyli připraveni," říká Chino. "Jednoduše jsme to vyhodili ven a začali koncertovat..." Po vydání Adrenaline Deftones koncertují a koncertují a koncertují... s kapelami jako Korn, L7 nebo Ozzy Osbournem. Všechna jejich vystoupení jsou vždy vyprodaná... K albu natočili dokonce 2 videoklipy: 7 Words a Bored , ale v radiích a na televizních stanicích nejsou prakticky vůbec hráni...
Po vydání Adrenaline si zahráli Deftones dokonce i ve filmu - v The Crow: City of Angels, pokračování kultovní "Vrány" - účinkovali v něm jako hudební kapela, hrající v ulicích Města andělů během oslav "Dne mrtvých" a na samotný soundtrack přispěli songem Teething.
"Lidi opravdu nevěděli, co si o nás mají myslet. Byli jsme opravdu 'heavy', ale nebyli jsme metalovou kapelou. Hudba nebyla jen naštvaná, ale vždycky měla nějaký druh něčeho - já nevím jestli to je popová vnímavost - ale něco jinýho, což bylo to, co nás nechávalo oddělený od všeho, co se dělo okolo." - Chino

1997 - Around the fur

28. října 1997 Deftones vydávají druhé velmi očekávané album Around The Fur, které ještě zdokonalovalo jejich úžasnou práci odvedenou na Adrenaline a znovu geniálně spojovalo oba extrémy - brutalitu a jemnost. Na celkovém zvuku desky se kladně podepsal i budoucí pátý člen Deftones Frank Delgado, který se podílel na zvukových efektech k některým skladbám už na jejich debutu. Zde dostal ale mnohem více prostoru, který na několika skladbách výborně využil a dodal jim potřebný lesk.
Album obsahovalo dva velké hity - první singl My Own Summer (Shove It), ke kterému byl natočen výborný, lehce krvavý videoklip s kapelu plovoucí na modrém jezeře a párem hladových žraloků, který dostal po drobných problémech nějaký prostor na MTV (dnes je jedním z nejžádanějších klipů na alternativnějším MTV2). A druhý singl Be Quiet And Drive (Far Away), který byl hrán na rockových a alternativních rádiích.
"Když jsme vydali Around The Fur, rádia nechtěla hrát náš singl 'Shove It' protože tam bylo hodně 'řevu'. Teď když posloucháš rádio, tak tam každej řve," řekl Chino. "Je to teď docela drsný zapnout MTV a sledovat všechny ty kapely v TRL dělající opravdu posraný verze zvuku, jehož jsme my byli průkopníky, a když naše video je hráno jednou, ve tři ráno."
"Tvrdý neznamená nezbytně mít silné akordy a agresivitu. Můžeš mluvit o tvrdosti emocionálně. Emoce a určitá hloubka 'za muzikou' to může dělat tvrdý. Naše muzika není vždycky přímočaře rychlá a divoce hlasitá a agresivní. Je v ní hodně dynamiky, hodně výšek a nížek." - Chino
Po vydání Around The Fur znovu neúnavně koncertují. Účastní se například Warped Tour nebo Ozzfestu. Sdílí pódia s kapelami jako Snapcase, Quicksand a jen díky této nabité, téměř dvouleté šňůře vystoupení se Around The Fur stalo v prodejnosti "zlatým". Deftones se také v této době objevili na několika soundtracích k různým filmům. Tím nejvýznamnějším byl asi Matrix, na který přispěli songem My Own Summer (Shove It). Chino, ale i ostatní členové se v této době objevují také jako hosté na deskách různých kapel: Soulfly, Sevendust a dalších.
"Musím říct, že je docela dobrý, že jsme to nebyli my, kdo šel klepat na dveře MTV, ale že MTV přišlo klepat na dveře nám." - Stephen
2000 - White pony
Po téměř dvouletém turné na podporu alba Around The Fur se vracejí Deftones domů do "Sacta" a začínají pracovat na novém materiálu a experimentovat se svým post-hardcorovým zvukem. V polovičce tvůrčího procesu donutily finanční důvody kapelu vrátit se znovu na cesty, v tomto čase jako součást letního Ozzfestu. "Nicméně jsme se cítili hezky v bezpečí, že jsme upevnili svojí pozici ne jen jako nová metalová skupina." řekl Chi. "Byla to dobrá cesta pro skvělou propagandu nového alba."
Po Ozzfestu se znovu koncentrovali na tvorbu, ale projekt byl zastaven podruhé, když se členové kapely nemohli shodnout na hudebním směru. Chino říká, že Stephen chtěl tvrdší zvuk. "On chtěl být brutální, mě se to líbilo, chtěl jsem dělat nějakou opravdu agresivní muziku, ale nechtěl jsem udělat přímou agresivní nahrávku od začátku do konce," vysvětluje. "To byl ten největší problém, který se nám přihodil." Stephenovi se ze začátku také hodně nelíbilo, že v některých písních musel odložit svou kytaru. Tento problém zabral pár měsíců něž byl vyřešen. Potom Chino plánoval, že bude psát texty dva týdny. Proces mu ale zabral dva měsíce. Tyto zdržení těžce poškodily vyhlídky kapely. Očekávání intenzivněla, když Maverick, jako dobře promazaný stroj, vydal bezpočet tiskových prohlášení a fanoušci spekulovali o novém albu na webové stránce skupiny. Po třech letech od vydání jejich poslední nahrávky vychází konečně v polovině roku 2000 jedno z v té době nejočekávanějších alb alternativního rocku s názvem White Pony. Tato deska překvapila snad úplně všechny. Zněla totiž úplně jinak než ty předcházející. Velký podíl na tom měl um Franka Delgada, který už jako plnohodnotný člen kapely pracoval úplně na celém albu a jeho práce dodala desce zcela nový, velmi progresivní "povrch". Na albu se také objevují zcela nové vlivy - jako např. trip-hop (Teenager) - a prakticky zde schází hip-hop-metalový vliv (kromě skladby Back To School na pozdější re-edici alba ) z předchozích dvou alb. Potom je zde také cítit "nový" kytarista - Chino Moreno (hraje v Digital Bath a Change) a hlavně pak i jeho nový způsob psaní textů - jak on řekl: "Tentokrát jsem odstoupil od uvažování o sobě a mých pocitech, ale psal jsem příběhy a různé scénáře, prostě věci, který se mi objevily v hlavě." I Chinův hlas dostal určitých změn, stává se zde totiž doslova pátým nástrojem...
Z některých recenzí: "White Pony není pro každého"; "Deftones znovu převezli mainstream..."; "White Pony nabízí emocionální jízdu, která se vysoce odmění těm, kteří to přežijí..."; "Deftones znají cestu. Nepotřebují nikoho následovat."
White Pony je tedy deskou, která je mnohem jemnější, melodičtější, modernější než ty 2 předchozí, ale zároveň ji nechybí také potřebná energie, agresivita, ponurost těch předchozích. Ale pro spoustu starých fandů to byl celkem velký šok, který jen těžko rozdýchávali - ve starém stylu (ale novém kabátě) na desce jsou zhruba jen 3-4 skladby (Korea, Back To School nebo třeba Street Carp). Deska je tedy mnohem hůře stravitelná - tzn. že její "krásu" odhalíte až po jejím mnohonásobném přehrání a důkladném zamyšlením nad texty. Deftones si také touto deskou získali uznání mnoha kapel (System Of A Down, A Perfect Circle, Machine Head) a v mnoha alternativních "žebříčcích" a také v subjektivním hodnocení spousty lidí byla White Pony jednou z nejlepších desek roku 2000 (viz třeba ocenění "nejlepší deska roku" britským rockovým magazínem KERRANG! ). No ale hlavní je to, že se Deftones vydali svou vlastní cestou a podařilo se jim natočit desku bez ohledu na nějaké trendy, prostě jen tak jak to nejlépe a přirozeně cítili. Podařilo se jim tedy vzdálit se tím správným směrem a zachovat si svůj odstup od toho stále početnějšího zástupu nyní tak populárních nu-metalových skupin, ve kterém se originalita hledá už jen stěží...
"Nejlepší věc na světě, lepší než prodávání milionů desek, je mít respekt svých kolegů z branže..." - Abe
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama